PSYCHOLOGIE FILMŮ

Ahoj všichni 🤗!

Taky vás zajímalo, proč filmy tak moc působí na naše emoce? Je to přece „jenom“ film, tak proč u něj brečíme? Proč nám tak strašně záleží na tom, aby dobře dopadl a když ho dokoukáme, ještě dlouho o něm přemýšlíme? Musí to být dobrý film, aby tyto pocity opravdu vyvolané byly. Přesto se takových najde spousta. Často se ztotožňujeme s oblíbenými postavami a chvíli po zkouknutí se chováme jako ona postava, aniž bychom si to uvědomovali. To, jestli budeme brečet nebo se bát závisí hlavně na tom, jaká hudba film podbarvuje a jestli ho vůbec nějaká podbarvuje. Pokud si pustíme film bez hudby, většinou na nás moc dobrý dojem neudělá. Filmaři musí umět hrát na emoce a jen dobré rozhovory to nezvládnou. Smích je něco jiného, ten probudí nějakým dobrým vtipem. To ale není všechno, protože filmy chtějí, aby po jejich zhlédnutí v nás něco zanechaly. A to dělá právě hlavně smutná hudba plná mollových tónů, která nám říká: „Teď je to smutné, teď breč.“ Bez ní by v nám okamžiky, u kterých brečíme nepřipadaly tak moc smutné. Není to tak ale u všeho. Dobrý herec nás dokáže pohnout i bez hudby. To už je pak na oskara, jen to není tak hezké a tak účinné.. Hudba ale oživí i vtip. Na to je třeba durových tónů, které situaci ještě víc zesměšní. Takových případů je spousta ve filmech Charlieho Chaplina, který pro dobrou podívanou vůbec slova nepotřeboval. Opakem může být Hačikó: příběh psa, alias nejsmutnější film, který jsem kdy viděla. Například Piráti z Karibiku jsou podbarvené tak krásnou a kvalitní hudbou, bez níž si je jen těžko dokážeme představit a i kdybychom to dokázali, nestálo by to za to. Samozřejmě se neobejdeme bez kvalitních hereckých výkonů. Herci to musejí být schopni dobře zahrát. Pokud ne, tak nepomůže ani hudba. Rafinovaně vymyšlené jsou horory. Jak udělat, aby se lidé báli? Dříve to bylo snadné, to stačilo promítat přibližující se vlak a rázem byl biograf prázdný. Později se přešlo na Majora Zemana, na Studnu třeba… no dobře, tam se bojím i já...🤣. To už je ale také k smíchu, jak se tam ten pán kolíbá se sekerou v ruce. A proto, kvůli náročnému publiku filmaři přišli na geniální plán, který už nezklame nikdy. Použili infrazvuky. Ty mají schopnost vyvolávat úzkost, nervozitu a strach. Přitom je neslyšíme. Už kdybyste přišli do místnosti, kde by byly infrazvuky puštěné, necítili byste se dobře. Spíš byste místnost rychle zase opustili. Takže v tom tkví tajemství našeho strachu. A lidé se chtějí bát. Strach je takový druh sportu. A to je ten sport, při němž se vyplavuje adrenalin. Pokaždé, když děláme něco nebezpečného nebo soutěžíme máme takový vzrušený, příjemný pocit, že jsme to zvládli, že to bylo super. Radost z překonaného strachu. A proto sledujeme horory, ty nám nahrazují tyhle sporty, u nichž jde o život. Tady jde jenom o život té filmové postavě. Což je skoro stejné, protože my se s ní ztotožníme a cítíme se jako ona. Snad se na ty infrazvuky nestaneme imunní, protože nechci vědět, co by pak režiséři vymýšleli dál. To už by o ten život asi přece jenom šlo… 😱. Děkuji za přečtení a pusťte si třeba nějaký pěkný film a zaposlouchejte se, co tam právě hraje za muziku 😉.